Den 12 - 22.10.2011
Po čtvrté ráno mi Burt buší na dveře. Vyrážíme na jeleny! Doma už je vzdálený příbuzný Mika (Majka). Typický "vesnický amík" jako vystřižený z filmu. Fousáč, snědej, je mu blbě rozumět, protože strašně natahuje slova, drmolí a mluví slengem. Kolem páté snídáme v mekáči na dálnici. Asi v půl šesté dorazíme k jezeru. Je tam nájezd pro auta s čluny. Člun máme jako přívěs za autem. Spouštíme ho na vodu, parkujeme a odrážíme. Je docela zima. Přejíždíme motorovým člunem na druhou stranu jezera. Tam je národní park a obyčejní lovci, kteří nemají povolení a jinde lovit smí (kdokoliv), tam nesmí. Smíme tam jen my s povolením - a s řádným maskováním. Pořizuju si na památku fotku. Vypadám jako člen nějakého komanda nebo bankovní lupič.
Kotvíme u břehu. Loď přivazujeme ke kamenu. Majka jde sám na jednu stranu a já doprovázím Burta na druhou. Jsou jak malí kluci, strašně to prožívají. Napadne mě, co si o tom asi myslí jejich manželky. Mimochodem se dozvídám, že běžný lovec v 99% případů nic neuloví. Prý to k tomu patří. Majka se chlubí, že jednou v životě jelena trefil. Burt zaujatě vypráví, že kdykoliv šel na jeleny, vždy se tam kolem jeleni pohybovali. Takže to v překladu asi znamená, že nikdy nic neulovil. Asi minutu se prodíráme houštím, udýchaný Burt pak řekne "tady si sedneme". Sedíme a sedíme. Burt za chvíli usne. Když se po půlhodině probudí, trochu se ještě projdeme po okolí a vracíme se k lodi, kde máme na 9:30 sraz s Majkou. Majka se skoro o hodinu zpozdí. Burt čas využívá k další siestě a usíná ve člunu. Já se procházím po okolí a fotím.
Jedeme, tentokrát už za světla, zpátky přes jezero. Burt říká, že má hlad jak vlk. Zastavujeme v domácím restaurantu "U babičky". Na stolech, zdech i v jídelníčku jsou všude biblické verše. Fotím si to s vysvětlením, že tohle v Čechách skutečně k vidění není.
Kolem jedné jsme doma a jdeme si dát ještě šlofíčka. Moc hezký den. Večer půjdu na domácí skupinku k Sheile. Těším se na to. Byl jsem tam už před 2 lety a bylo to moc fajn.
Odpoledne se vrací Filis z návštěvy vnoučat. Okamžitě dostávám odpověď na svou otázku, kterou jsem si kladl, co si o lovu jelenů myslí manželky.... Ptá se Burta: "Tak co, byli jste na lovu?" Burt odpovídá: "Jo, byli." "A viděli jste nějakého jelena?" "Ne." "A považoval to Standa za nejzábavnější věc na světě?" ... Filis se obrátí na mě a říká: "Stando, měl jsi jet se mnou navštívit rodinu mé dcery... "
:-)
Večer jdeme všichni na skupinku. Skupinka byla naprosto úžasná. Vysoko nad nejvyšší očekávání. Vyprávěl jsem příběh svého obrácení a taky o tom, jak je v české kultuře normální nevěřit v Boha. Lidi z toho byli úplně překvapení, zasažení, dojati. Následovaly modlitby, jaké jsem snad nezažil. Modlili se z celého srdce za spasení celého našeho širšího příbuzenstva - většina lidí měla přitom slzy v očích. Člověk, který se modlil nahlas a modlitbu tak vedl, se modlil "jak smutné by to bylo, kdyby Standa šel do nebe a jeho rodina tam nešla". Pokračují modlitby za naši službu a národ a za Boží zaopatření pro všechno, co nám Bůh položil na srdce.
Během skupinky přišla znovu řeč na pohřby. Nadhodil to Burt. Vyprávěl o tom, jak jsem byl překvapený, že na jejich pohřbu je veselá výzdoba, vyprávějí se veselé historky o člověku, který zemřel. A ani se tomu neříká pohřeb, ale "homegoing" (odchod domů). Říkal jsem, že u nás je ve zvyku chodit měsíc po pohřbu v černém - oni nic takového nemají. Otevírají se mi tady oči ohledně toho, že ne všechno, co považujeme ve své kultuře za "normální" je ve skutečnosti normální a správné. Jestli nepřijde dřív Ježíš, chci mít takový pohřeb. Laděný do vesela, s vtipnými historkami o mém životě. Dokonce prý je v Americe docela zvykem, že den před pohřbem se sjede příbuzenstvo a všichni přespávají v domě toho, kdo "odešel domů" a mají oslavu a vyprávějí si, co s ním všechno zažili.
Duch Svatý se na té skupince opravdu mocně pohyboval. Byla to síla. Jdu spát. Mám před sebou dlouhý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat