Deník toulavého pastora - BONUS 2/2

Přidávám posledních pár fotek ze svých toulek ...

• Novodobý "kostelní sbor" ...

•  Kvóty na odstřel medvědů - v zóně 1 smí být odstřeleno maximálně 165 medvědů, v zóně 2 si zastřel medvědů kolik chceš ...

•  A na závěr ještě pár fotek z rybaření na "Arkansas river" s pastorem Holdenem...

Deník toulavého pastora - BONUS 1/2

Jako malý přídavek ještě přidávám několik dalších fotek s komentáři:

• Pohonné hmoty "hrozně podražily" ... benzín už je za 14,-Kč za litr a nafta za 16 Kč za litr (foto - dolary za barel)

•  Abyste v kostele nezabloudili ...

• Hlavní sál církve "Harvest Time" v arkansaském Fort Smith (2 800 míst k sezení)

•  Čas na modlitby (jednoduše a vlastními slovy....)

• Když jsou děti na dětském programu církve hodné, dostávají body. Za ty si pak můžou něco koupit...

Deník toulavého pastora 28/28

Den 28 - 7.11.2011

Po pěti hodinách spánku vstávám, snídám v hotelu a na osmou dorážíme na letiště. Odbavení je bez problému - dávám kufr na váhu a přeskakuje to mezi 49 a 50 librami. Limit je 50 liber. Uffff. V 8:45 jsem u své brány na letišti, dopisuju deník a čekám na letadlo, které odlétá v 10:10 do Atlanty. 

V Atlantě mám na přestup 3/4 hodiny, takže přecházím plynule z jednoho letadla do druhého. Na palubě je internet, ale chtějí za něj necelých 10 dolarů. Facebook je zdarma, tak chvilku facebookuju. Mám z této cesty spoustu nových přátel (a to nejen na facebooku....)

Letadlo doráží do New York City včas. Mám tady víc než dvě hodinky na poslední přestup. Dávám si svůj poslední hamburger a čekám na odlet u brány 15 a už zase kolem sebe slyším češtinu. Lidi mluví o tom, jak si kde kdo dal panáka a podobně. "Sláva Bohu" a podobné věci z jejich úst neslyším...

Nejsilnější zážitek, který si z této cesty odvážím, je uvědomění si reality toho, jak Češi bloudí ve tmě a jak moc potřebuje náš národ evangelium. Neodvážím si to jako rozumovou informaci, ale připadám si jako Mojžíš, který se vrací od hořícího keře, se srdcem plným víry, nadšení a odhodlání zrealizovat poslání, které mu Bůh dal...

Perlička na závěr: v letadle New York - Praha jsem seděl vedle ukrajinského propuštěného vězně deportovaného z USA na Ukrajinu. Do letadla i z letadla ho doprovodili vždy dva ozbrojení policisté. Vyprávěl jsem mu svůj životní příběh a říkal, že jeho nejlepší kamarád je křesťan...

Končí moje výprava za poznáním, zkušenostmi a financemi na sborovou budovu. Bůh se opět ukázal jako ten, který je "schopen učinit nezměrně víc, než vše, co prosíme nebo rozumíme podle moci, kterou působí v nás".  Věřím, že ovoce této cesty ještě ani nedokážu pobrat...

Konec a začátek nových skvělých věcí ...

PS: K dnešnímu dni (21.12. 2011) již bylo prodáno a rozdáno celkem 2 120 kusů knihy "The Story of an Exchange Student" (1.vydání činilo 3 900 ks) a to lidem z České republiky, USA, Německa, Japonska a Jihoafrické republiky. Investiční náklady: 105 081,- Kč, Výnosy: 446 603,- Kč. Veškerý čistý výtěžek je účelově vázán na stavebním fondu AC, Křesťanský sbor Liberec.

PPS: K realizaci našeho snu (moderní kostel v Liberci) vede ještě dlouhá cesta. Její součástí jsou obyčejní lidé jako jste Vy a já. Chcete-li mít na ní podíl, kontaktujte mě na stan.exchangestudent@gmail.com a objednejte si i Vy tuto knihu za 160,- Kč. Pošleme Vám ji s fakturou k bezhotovostní platbě s českým překladem.

Případný přímý dar je možné poslat na běžný účet naší církve 196 314 705 / 0600 pod variabilním symbolem 11. Na vyžádání Vám vystavíme potvrzení o přijatém daru pro daňový odpočet. Děkujeme, pokud se rozhodnete i Vy podpořit tento projekt jakoukoliv (třeba i zdánlivě nevýznamnou) částkou.

PPPS: A video na závěr :-)

Deník toulavého pastora 27/28

Den 27 - 6.11.2011

Během hotelové snídaně běží v televizi reportáže o zemětřesení. Bylo to historické nejsilnější zemětřesení, které kdy Oklahoma zažila.

Volá mi pomocný pastor, ujišťuje se, že vím, že se posouval čas, a že mě vyzvedne v 9:30. Shromáždění začíná v 10:45.

Poslední neděle probíhá podle hesla "nejlepší na konec". Dopolední shromáždění v Komanchee, Oklahoma a večerní v Altus, Oklahoma jsou mimořádně úspěšná. Určitě byla nejlepší z pohledu toho, že se mi kázalo moc dobře, uvolněně, a vůbec mi nedělalo potíže kázat anglicky. Byla úspěšná i z pohledu prodeje knih. Ráno i večer dostávám zhruba 45 minut času a jde to skvěle. Zbylé knihy věnuji jako dar pro studenty a mládež...

Církevní budova sboru, ve kterém kážu dopoledne, se nachází uprostřed pole - deset minut za malinkou osadou o čtyřech tisících lidí. Přesto je modlitebna o kapacitě asi 600 míst k sezení našlapaná. Je to krásný velký komplex budov, který církev plánuje do budoucna rozšiřovat. Aktuálně o mládežnické centrum.

Vcházíme dovnitř a zaujme mě na chodbě "sborový bankomat" na příjem desátků a darů pomocí platebních karet.... :-) Prý je to v Americe teď novinka a je to prý dobré hlavně pro lidi kolem dvaceti let, kteří prý téměř vůbec nepoužívají hotovost, ale všude platí kartou. Pastor zahajuje shromáždění slovy: "Welcome, earthquake survivals!" (Vítejte, vy, kdo jste přežili zemětřesení). 

Pastor plus dalších 6 lidí jde se mnou na oběd. Moc milé - pár jich projevuje zájem o podporu misie u nás. Nic konkrétního, ale vyměňujeme si pro zatím kontakty.

Jedni manželé mě převážejí dvě hodiny autem cesty do Altus, Oklahoma. Paní má v církvi na starost dětskou službu. Vypráví o kategoriích dětí 0-1 rok, 2 roky, 3 roky, 4-5 let a tak dále. Trochu mě zaráží ty kategorie do dvou let a ptám se, jestli tam maminky děti odevzdávají a jdou na shromko. Prý ano. Nechápu, jak může být dítě do dvou let bez maminky. Jsem šokovaný z odpovědi. Naprostá většina všech maminek se prý vrací nejpozději do 6 až 8 týdnů po narození dítěte zpět do práce a děti jsou prý tedy zvyklé být přes den v jeslích. Proto v církvi nemívají problémy s tím, že by jim chyběla máma. Krmené prý jsou výhradně z lahve.... Říkám, že je to hrozné, že dítěti pak do života chybí něco důležitého, blízké pouto mezi maminkou a děckem.... Paní se mnou souhlasí a říká, že je to smutný fakt a trend poslední doby.

Přeju si, aby se k nám toto nepřeneslo... Zjišťuju ještě, že když by přeci jen byl s dítětem problém, maminky malých dětí dostávají vysílačky, které jim v případě krize začnou vibrovat... Ptám se, jestli nemají problémy s dobrovolníky, a zjišťuju, že samozřejmě ano, že v podstatě probíhá trvalý nábor služebníků do dětské služby. Pastor to propaguje a je jedna z jeho velkých priorit. Shodujeme se na tom, že služba dětem a mládeži je mimořádně důležitá - klíčová. Snaha je, aby se služebníci ve službách střídali. Víceméně to děláme dobře. Jen si uvědomuju, že se nechci dožít toho, že bychom zaváděli dětskou službu (bez maminek) pro děti do dvou let... Cesta rychle uběhla a jsme na místě.

Církev ve městě Altus se schází v bývalém luteránském kostelíku. Je to přízemní budova formátu supermarketů Billa, Penny, apod. s plechovou střechou. Ačkoliv je skromná, působí hezky, metr od země je obložena vápencem, interiéry jsou moc pěkné. Sál má kapacitu nějakých 150-200 míst.

Manželka pastora vypadá jako Hana Zagorová. Její manžel nemá vzhledem daleko ke Štefanu Margitovi. Říkám jim to s vysvětlením, kdo jsou, a oba se smějí. Pastor navrhuje udělat v Liberci koncert propagovaný jako koncert Hany Zagorové, kde by zpívala jeho žena a kázalo se evangelium. :-) Skutečně taky zpívá - a moc hezky. Na shromáždění vede chvály. Pastor  Jan (džén) a jeho žena Cindy (sindy) jsou velmi vřelí. Sbor je "menší", chodí do něj jen asi 200 lidí. Mají prý koupený pozemek. Chtěli se pustit do stavby nové budovy, když přišel ekonomický útlum a poklesly příjmy, tak to museli zatím odložit na neurčito. Proto odkoupili od luteránů dočasně tuto budovu a do budoucna by v ní chtěli mít nějaké mládežnické centrum. 

Shromko je úžasné a po něm i před ním proběhne celá řada milých rozhovorů. Jedni manželé mi předávají kontakt na člověka poblíž Prahy, zvěstovali mu evangelium a byli by rádi, kdybych se s ním zkontaktoval. Po shromku jedeme k pastorům domů. Mají farmu a na ní 200 krav a další dobytek. Povezou mě na večer do Tulsy. Musí předtím ještě nakrmit jedno telátko z lahve. Krmím ho chvíli i já, což je zachyceno fotoaparátem. Jan a Cindy říkají, že to ukážou lidem v církvi příští neděli s komentářem, že pastor Stan si musel odpracovat večeři :-)

V devět večer vyrážíme z Altus, Oklahoma do Tulsa, Oklahoma. Po 5 hodinách cesty vyplněné částečně intenzivní konverzací a částečně polospánkem dorážíme ve dvě ráno na letištní hotel v Tulse, kde přespáváme.

Deník toulavého pastora 26/28

Den 26 - 5.11.2011

Ráno vstávám v 6 hodin, balím a převažuju kufr, abych neměl na letišti nadváhu. V 8 hodin přijíždějí Justin (který uvažuje o misii v Liberci) a jedna jeho kamarádka. Povezou mě do Oklahomy. Nastává loučení s Filis a Burtem. Prožívám to, jako bych opouštěl rodiče ... Bude se mi stýskat. Jim prý taky. Několikrát to řekli už včera. Mám se prý vrátit a přivést s sebou ženu a děti. Myslí to vážně. Byl bych moc rád, kdyby na to někdy došlo. 5 letenek by nebyla levná záležitost, myslím, že děti platí totéž, co dospělí. 

Cesta proběhla moc hezky, rychle to uteklo. Vtipkovali jsme, mluvili jsme i vážně o Božím povolání a o misii. Oba tito mladí lidé mají na svých životech povolání od Boha a oba mají na srdci misii. Vypadlo mi z hlavy jméno té holky, ale říkala, že vyrůstala spíš v takovém "pseudokřesťanství", ale že když byla na střední škole ve druháku, začala v jejím srdci růst touha po tom, dozvědět se, o čem je vlastně křesťanství a srovnat si v sobě to, proč vlastně věří, a čemu věří. V té době jí někdo pozval na nějaké setkání mládeže, kde uvěřila a prošla nějakým dobrým učednickým kurzem základů křesťanství. Říká, že od té doby žije naplno pro Ježíše a je šťastná. Nechápe lidi, kterých je prý v Americe spousta, a kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané, chodí každou neděli do církve, ale jejich životní styl tomu neodpovídá. Vyprávím o "křesťanských dealerech drog", se kterými jsem se setkal v americkém vězení. Oba se smějí....

Vyprávíme si dál o církvi, o předuchovnělých, zákonických a divných lidech. Shodujeme se, že lidi jsou stejní na celé zeměkouli. Zastavujeme na catfish. Už vím, co to je. Orientuju se už i v zeleninových salátech z pultu, vím, co na co patří, takže působím při nandavání jídla už profesionálně .... Kolem druhé jsme u hotelu. Prý můžu na pokoj až ve tři, ale Justin to usmlouvá a tak se ubytovávám hned. Loučím se s ním s tím, že se uvidíme někdy v březnu nebo dubnu. Je už jisté, že přijede na dva týdny do Liberce, a budeme se během toho modlit za Boží dokonalý plán, jak dál ..... Církev, ve které zítra ráno kážu, mi připravila milé uvítání, dali mi na pokoj dárkový košík s ovocem a sladkostmi. Milá pozornost.

Odpoledne odpočinek a práce na počítači na hotelovém pokoji. Večeře s jedním z věrných členů církve - moc fajn.

V jedenáct večer se můj hotelový pokoj otřásl. Všechno se začalo hýbat, naprosto mě to vyděsilo. Dost drsný - třesou se stěny, hýbe se postel, na které ležím. Najednou se stěny začnou hýbat tak o deset až dvacet centimetrů sem a zase tam. Jako kdyby nějaký obr vzal hotel do rukou a zatřásl s ním. Zdá se mi, že to trvá tak dvě minuty a pak to přestane. Dívám se z okna, jestli venku nezuří nějaká bouřka - celkem klid. Protínám si oči a ptám se sám sebe, jestli se mi to jen nezdálo, že jsem třeba unavený z celodenního cestování. Modlím se za ochranu. Připadám si jak ve snu a nevím, jestli je to reálné.

Nedá mi to a ještě zapínám počítač. Na facebooku vidím příspěvky od dvou lidí, kteří píší, že se jim otřásl dům, oba jsou odsud poblíž. Jdu na google a zjišťuju, že právě proběhlo v Oklahomě zemětřesení.

Článek o zemětřesení 

Nacházím se ve městě Duncan. Googluju dál a zjišťuju, že jsem byl 100 mil jihozápadně od epicentra zemětřesení. Připadá mi celkem zajímavé, že zemětřesení proběhlo poblíž obce "Prague" v Oklahomě (tedy "Praha" ... v USA je obcí s tímto názvem několik .... je tu taky několik Paříží, Londýnů, atd.....) "Naše" zemětřesení mělo sílu 5,6 stupňů. Dočítám se, že zemětřesení o síle menší než 3 stupně se téměř nedá rozpoznat, a že zemětřesení o síle 7 a více mohou způsobit rozsáhlé škody v rozsáhlých oblastech. Hmmmm.... 5,6 je blíže k sedmi než ke třem.... Dočítám se ještě, že po hlavním otřesu následují obvykle tzv. "aftershocks" (následné otřesy), které jsou menší než hlavní šok. "Uklidňuje" mě věta, že když se stane, že je následný otřes větší než první, je překvalifikován na hlavní a původní hlavní je překvalifikován na "foreshock" (před - otřes). Nějak jsem se probral a nechce se mi jít spát ...

Píšu si na facebooku se dvěma lidmi, kteří zažili taky otřesy. Je to vtip přijet z Prahy do místa kousek od Prahy v Oklahomě a zažít tam zemětřesení? :-) Konečně jdu v jednu hodinu spát. Tedy hodinky si posouvám zpátky na půlnoc, protože tady začíná zimní čas (o týden později než v ČR).

Deník toulavého pastora 25/28

Den 25 - 4.11.2011

Je pátek a dnes má vyjít článek v novinách. Vstávám a běžím do kuchyně. Článek je na titulní stránce přílohy nazvané "Život" a nese název "Muž s posláním". Dvě obrovské fotky z knihkupectví a příběh vykreslený v americkém stylu. Je to přes celou stránku. Vezu si ho domů. Jsem nadšený a říkám si, že tohle by člověk nevymyslel, to mohl udělat jedině Bůh... V článku je dvakrát uvedeno pozvání do knihkupectví Solid Rock mezi 11AM a 2 PM na dnešní den. Modlím se, aby se v tom naplnil Boží plán.

Článek 

Nejen, že se v knihkupectví prodalo asi 30 knížek, což byl skvělý výsledkek, ale proběhlo několik zvláštních setkání. Přicházeli lidé, kteří mě viděli v novinách. Jedna paní říká: moje vnučka byla v létě v Německu a zkamarádila se s klukem z Liberce.... Za chvíli přichází paní a ukazuje mi korespondenci, kterou s manželem celé roky vedou s jedním člověkem z Frýdku-Mýstku. Mnohokrát se prý vzájemně navštívili. Předala mi na něj kontakt.

Po chvíli do dveří vchází zachovalý šedesátník s pozdravem "Dhobrý den. Jhak se maté?" Směje se a ještě přidává: "Ukončete výstup a nástup, dverže se zhavhírhají." Odpovídám mu česky a čekám na jeho vyprávění. Jmenuje se Bob Ford a byl s ženou v Praze na misii v letech 1990 až 1995. Založili v Praze mezinárodní církev International Church of Prague. Rád by se se mnou sešel. Mám už našlapaný program na zbytek dne, ale vnímám, že je to důležité, a tak posouvám schůzku s Sheyem o 3/4 hodiny a po skončení prodeje v knihkupectví jdu za ním do jeho kanceláře. Je baptistický pastor a jeho sbor je kousek od knihkupectví.

Máme asi půlhodinový krásný rozhovor. Říká, že církev v Praze, kterou založili, se scházela na náměstí Jiřího z Poděbrad u Baptistů. "Tam jsme měli s manželkou svatbu!", reaguju nadšeně. Ptám se ho, jestli neznal lidi z Campus Crusade for Christ (Studenti pro Krista) ... začínal jsem u nich bezprostředně po svém uvěření... nadšeně odpovídá, že ano, a že právě s nimi měli v ČR úplně nejlepší vztahy a skvělou spolupráci. Jednoho jejich pracovníka, Ricka, známe oba dva.

Ptá se na naší práci v Liberci a na situaci v ČR obecně. Popisuju, že vnímám, že v posledních pár letech (s ekonomickou krizí) to vypadá, že jsou lidé mnohem otevřenější vůči evangeliu, že hledají odpovědi, a že právě teď je ten čas otevřených dveří ke kázání evangelia. Vyprávím o naší službě a pastor Bob je nadšený a říká, že to děláme správně, že v Čechách je při budování sboru potřeba smýšlet evangelizačně. Říká, že věří, že naše setkání není náhodné, a že se právě modlí za to, že by rádi podpořili nějakou práci někde ve světě. Chtějí se zaměřit na pomoc jedné konkrétní misijní církvi namísto pomáhání mnoha různým a jen trochu... Mohlo by se jednat např. o evangelizační týmy, které by přijely a pomáhaly s evangelizacemi. Říká, že se jim tehdy v Praze osvědčilo používat hudbu a sport jako kontaktní prostředky a využít je k jemnému kázání evangelia. Taky mluvil o tom, že je dobré, když se opakovaně na dané místo vrací stejní služebníci, pomáhá to vytvořit vztah. Zní to moc dobře. Vyměňujeme si vizitky a loučíme se.

Vyzvedá mě Shey a Bob se s ním zdraví. Oba pastoři se znají, standardně vtipkují a utahují si vzájemně ze sebe. Bob pak říká: Sheyi, co takhle namísto pomoci Standovi individuálně, co takhle spojit síly a poslat tam tým složený ze zástupců více církví? Byla by to pak spíš pomoc města Fort Smith městu Liberec. To mě zasáhne ... nestálo by za to pokusit se zprostředkovat družbu mezi těmito dvěma městy? ...

Chvilku ještě pobudu u Sheye doma, povídáme a fotíme se s celou černouškovskou rodinou. Jsou roztomilí. Shey mě odváží "domů" na půl pátou, kdy odjíždíme k Sheile.

Sheila pozvala na brzkou večeři na pátou hodinu svého syna s manželkou a dvěma dcerami. Říká: "Standa patří do rodiny, tak jsem chtěla, aby ho poznal i zbytek rodiny." Po večeři mi dávají otázky. Pouštím jim sborová videa, ukazuju fotky Ještědu, českou klávesnici, českou zástrčku do elektřiny, vysvětluju, že si u nás nemůže koupit zbraň, kdo chce, což je pro ně nepochopitelné, atd.... Vysvětluju rozdíl mezi svátkem a narozeninami a syn si kupuje mou knihu. Jeho dcera ji okamžitě začne číst a je z ní nadšená...

Jedeme domů a díváme se s Filis a Burtem chvíli na televizi. Jdu spát. Ráno mě čeká 5 hodin cesty autem do jihozápadní Oklahomy. Mé tři týdny v arkansasském Fort Smith (s výlety do blízkého i dalekého okolí) právě končí. Bude se mi stýskat.

Deník toulavého pastora 24/28

Den 24 - 3.11.2011

V 7:45 mě vyzvedá "doma" Dale Yerton. Jednou kázal v Liberci s použitím powerpointové prezentace o hledání pokladu. Právě se vrátil od Davida a Donny Haagových z Jižní Afriky, kteří ho považují za svého duchovního otce. Nejprve jdeme do restaurace na snídani, pak se přesouváme k němu domů. Zároveň má doma i kancelář své služby. Když přijíždíme k jeho domu, pochvaluje si, že zřejmě všichni jeho sousedi jsou křesťané. Jak se blížíme k jeho domu, ukazuje na jednotlivé domy a říká: "tady bydlí baptistický pastor, tito lidé jsou metodisté, tady je další baptistická rodina, tady bydlel člověk, který chodil do Harvest Timu a nedávno to prodal...atd....atd.....

Celá řada lidi už mi tu řekla, že nedokážou pobrat to, že může existovat společnost, kde všichni nevědí, že Bůh existuje, a že jeho syn se jmenuje Ježíš a narodil se, aby spasil všechny lidi, což je pro ně součást života, součást společnosti. Já zase pořád ještě nedokážu pobrat, že je "docela normální" mít všechny sousedy v ulici kolem sebe znovuzrozené křesťany. Je to ale krásná představa... Samozřejmě, že všichni na druhou stranu mluví o tom, že při setkání se mnou si uvědomují, že si toho neváží a berou to na lehkou váhu a taky to, že na severu a např. v New Yorku je to jiné, že se vůbec do země tlačí tendence "poevropštit" v tomto ohledu Ameriku a opustit její konzervativní křesťanské kořeny...

Dale Yerton mi ukazuje svou kancelář a dům, pár knížek a materiálů na webu. Seznamuju se s jeho ženou a dcerou. Na oběd jedeme do "sněz, co můžeš". Dávám si hlavně zeleninový salát. Jsem tady tak vykrmovaný, že musím jít do něčeho lehčího...

Cestou projíždíme centrem městečka Van Buren. Dozvídám se, že se tam natáčela celá řada westernů. Fotím si "staré" domy - původní banky apod... Když tam chtějí natočit western, dají jen pryč auta, posypou něčím silnici a je to. Vše je původní...

Dale mě vrací do Harvest Timu, skypuju s rodinou a pak mám schůzku s Sheilou. Vysvětluje mi, jak fungují v Harvest Timu finance. Překvapuje mě, že nemají rozpočet. Prý ho ale začnou zavádět. Vysvětluje, že rozpočet se může stát pastí. V určité rámcové podobě je dobré ho mít, lidé musí vědět, že když někde utratí proti rozpočtu víc, musí jinde ušetřit. Ale i ze svých pracovních zkušeností říká, že přes příliš detailní plánování dokáže být žrout času a nepřinést valné výsledky. Souhlasím s tím, že přílišné detaily dokážou zaměstnat x lidí a nepřinést výsledky, ale říkám, že rámcové plánování a osnova je fajn. Sheila přitakává a říká, že de facto takto rámcově rozpočty existují v tom smyslu, že to má Sheila i pastor v hlavě, které různé věci co stojí v průběhu roku. Zároveň jakýkoliv výdaj v průběhu roku musí být vždy předem schválen - nižší částky Sheilou, vyšší pastorem. V tom je absolutní vykazatelnost. Stejně tak v počítání sbírek, kterému je vždy přítomno několik lidí.

Vysvětluje, že jejich kritérium číslo jedna ohledně rozhodování o financích, kterého se vždy držel pastor Holden bylo: "Kolik máme právě teď volných peněz v bance?" Vypráví o obdobích, kdy se všichni museli nekompromisně uskromňovat na všem, ale i o situacích, kdy měl pastor něco na srdci, a aniž na to byly peníze, udělal krok víry. Nebylo to jednou. Říká: financování církve nebude nikdy stejné jako financování businessu. Je ale dobré znalosti z businessu využít, ale vždy je to na prvním místě o tom, že Bůh se stará. Zajímavý princip. Pastor byl vždy proti tomu, aby církev dotovala dětské kempy a podobné akce. Musely se samofinancovat. Rád ale podpořil jiné formy fundraisingu pro tyto akce. Podobně konference mládeže, vždy je tendence samofinancování, tedy poplacení nákladů skrze vstupné. Taky říká, že kdykoliv se církev ocitla ve finanční tísni, pastor se nikdy nestyděl říct o tom celému shromáždění a požádat lidi o speciální dar na pokrytí dané potřeby. A lidé vždy reagovali.

Dokončujeme rozhovor s Sheilou a já ještě obcházím všechny kanceláře a loučím se s lidmi. Je čtvrtek, poslední den pracovního týdne v Harvest Timu (který je neděle až čtvrtek), a tak chci lidem potřást rukou.

Dokončím kolečko a už mě vyzvedá černý pastor Shey. Zastavujeme se doma pro jeho ženu Latrice a jejich mladší 10 letou dcerku Destiny (Osud). Je nádherná! Jedeme do rádia. Od pěti do šesti má Shey program nazvaný "Hodina modliteb". Lidé telefonují do studia a předávají své modlitební požadavky, v pauzách obvykle Shey vyučuje Slovo. Dnes v pauzách mluví se mnou. Dává mi nejrůznější otázky. Je to moc fajn, cítím se v tom dobře a bezpečně, i když je to první rozhlasové vysílání, které jsem kdy zažil. Dostanu to celé nahrané na CD.

Celou řadu věcí jsem během tohoto výjezdu dělal prvně v životě - lov jelenů, kázání v angličtině, služba ve vězení, rozhlasové vysílání.... Další v tomto seznamu je návštěva zápasu amerického fotbalu. Starší dcera Sheye a Latrice (14 let) hraje prý ve fotbalové kapele. Přijíždíme k její střední škole (high school). Mají úplně jiný systém. Školy mají obrovské a na úrovni střední školy univerzální (nespecializované). Ve Fort Smith žije 80 000 lidí a jsou v něm jen dvě střední školy. Obrovské. Každá má mimo jiné svůj fotbalový tým a mají nějakou školní ligu. Hrajeme proti někomu, nevím proti komu. Ochladilo se, je strašná zima a fouká vítr. Sedíme venku na studených lavicích, sedám si na šálu a klepu se zimou. Hra začíná v sedm večer. Shey mi vykládá pravidla. Každý tým má vždy 4 downy (dauny), během kterých se snaží skórovat. Během těchto 4 pokusů mají právo držet míč a snaží se s ním utíkat na konec hřiště a udělat "touchdown" (tačdaun). Když jim soupeř míč sebere nebo když během svých čtyř daunů neskórují, má soupeř čtyři dauny. V tu chvíli se mění hráči, každý tým má tuším 11 hráčů ofenzivních a 11 defenzivních. Někteří ale mohou hrát obranu i útok. Tačdaun (přeběhnutí na konec hřiště) je za 6 bodů. Po úspěšném tačdaunu má skórující tým ještě možnost výkopu, a když se trefí mezi tyče, dostanou další bod.

V tribuně jsou dvě žesťové kapely, přímo orchestry. V každém hraje tak odhadem 50 hudebníků. Každý tým má svou kapelu a kapely hrají střídavě v průběhu celé fotbalové hry a povzbuzují tím své týmy. Do toho vřeští dole pod tribunou (obvykle něco úplně jiného) roztleskávačky. Po dvou čtvrtinách (v polovině) je pauza, ve které všechny kapely nastoupí na hřiště, i další roztleskávačky nebo gymnastky nebo něco takového. Při pohledu na ně se do mě dává ještě větší zima. Jsou tam v minisukních a tričkách s krátkými rukávy. Já se spolu s ostatními třesu jako ratlík ve svetru a kabátu, někteří jsou zabalení i do dek....

Do poslední chvíle jsme o 7 bodů prohrávali. V poslední minutě se nám ale zadařil tačdaun (za 6 bodů) a povedl se i prémiový výkop za bod, takže jsme srovnali. Následuje nekonečný nastavený čas, během kterého se čeká až jeden z týmů skóruje, načež ale ještě ten druhý tým dostane zase 4 dauny, aby měl stejnou šanci. V prodloužení už se hraje jenom na jednu stranu a když jeden tým ztratí držení míče otočí se strany. Je to nekonečné, trvá to snad stejně jako předchozí celá hra. Konečně prohráváme a zápas končí.

Jedeme ke škole jejich dcery (fotbalové hřiště je kousek dál). Čekáme na ni, převléká se tam z kostýmu hudební kapely do civilu. Kapela, roztleskávačky i fotbalový tým tam přijíždějí dvěma školními žlutými autobusy. Dcera si stěžuje, že hráči obviňovali kapelu, že málo hráli a kvůli tomu, že prohráli. Shei jí říká: "No jasně, když prohráli, tak musí na někoho hodit vinu..." Odvážejí mě domů a jdu spát..