Den 24 - 3.11.2011
V 7:45 mě vyzvedá "doma" Dale Yerton. Jednou kázal v Liberci s použitím powerpointové prezentace o hledání pokladu. Právě se vrátil od Davida a Donny Haagových z Jižní Afriky, kteří ho považují za svého duchovního otce. Nejprve jdeme do restaurace na snídani, pak se přesouváme k němu domů. Zároveň má doma i kancelář své služby. Když přijíždíme k jeho domu, pochvaluje si, že zřejmě všichni jeho sousedi jsou křesťané. Jak se blížíme k jeho domu, ukazuje na jednotlivé domy a říká: "tady bydlí baptistický pastor, tito lidé jsou metodisté, tady je další baptistická rodina, tady bydlel člověk, který chodil do Harvest Timu a nedávno to prodal...atd....atd.....
Celá řada lidi už mi tu řekla, že nedokážou pobrat to, že může existovat společnost, kde všichni nevědí, že Bůh existuje, a že jeho syn se jmenuje Ježíš a narodil se, aby spasil všechny lidi, což je pro ně součást života, součást společnosti. Já zase pořád ještě nedokážu pobrat, že je "docela normální" mít všechny sousedy v ulici kolem sebe znovuzrozené křesťany. Je to ale krásná představa... Samozřejmě, že všichni na druhou stranu mluví o tom, že při setkání se mnou si uvědomují, že si toho neváží a berou to na lehkou váhu a taky to, že na severu a např. v New Yorku je to jiné, že se vůbec do země tlačí tendence "poevropštit" v tomto ohledu Ameriku a opustit její konzervativní křesťanské kořeny...
Dale Yerton mi ukazuje svou kancelář a dům, pár knížek a materiálů na webu. Seznamuju se s jeho ženou a dcerou. Na oběd jedeme do "sněz, co můžeš". Dávám si hlavně zeleninový salát. Jsem tady tak vykrmovaný, že musím jít do něčeho lehčího...
Cestou projíždíme centrem městečka Van Buren. Dozvídám se, že se tam natáčela celá řada westernů. Fotím si "staré" domy - původní banky apod... Když tam chtějí natočit western, dají jen pryč auta, posypou něčím silnici a je to. Vše je původní...
Dale mě vrací do Harvest Timu, skypuju s rodinou a pak mám schůzku s Sheilou. Vysvětluje mi, jak fungují v Harvest Timu finance. Překvapuje mě, že nemají rozpočet. Prý ho ale začnou zavádět. Vysvětluje, že rozpočet se může stát pastí. V určité rámcové podobě je dobré ho mít, lidé musí vědět, že když někde utratí proti rozpočtu víc, musí jinde ušetřit. Ale i ze svých pracovních zkušeností říká, že přes příliš detailní plánování dokáže být žrout času a nepřinést valné výsledky. Souhlasím s tím, že přílišné detaily dokážou zaměstnat x lidí a nepřinést výsledky, ale říkám, že rámcové plánování a osnova je fajn. Sheila přitakává a říká, že de facto takto rámcově rozpočty existují v tom smyslu, že to má Sheila i pastor v hlavě, které různé věci co stojí v průběhu roku. Zároveň jakýkoliv výdaj v průběhu roku musí být vždy předem schválen - nižší částky Sheilou, vyšší pastorem. V tom je absolutní vykazatelnost. Stejně tak v počítání sbírek, kterému je vždy přítomno několik lidí.
Vysvětluje, že jejich kritérium číslo jedna ohledně rozhodování o financích, kterého se vždy držel pastor Holden bylo: "Kolik máme právě teď volných peněz v bance?" Vypráví o obdobích, kdy se všichni museli nekompromisně uskromňovat na všem, ale i o situacích, kdy měl pastor něco na srdci, a aniž na to byly peníze, udělal krok víry. Nebylo to jednou. Říká: financování církve nebude nikdy stejné jako financování businessu. Je ale dobré znalosti z businessu využít, ale vždy je to na prvním místě o tom, že Bůh se stará. Zajímavý princip. Pastor byl vždy proti tomu, aby církev dotovala dětské kempy a podobné akce. Musely se samofinancovat. Rád ale podpořil jiné formy fundraisingu pro tyto akce. Podobně konference mládeže, vždy je tendence samofinancování, tedy poplacení nákladů skrze vstupné. Taky říká, že kdykoliv se církev ocitla ve finanční tísni, pastor se nikdy nestyděl říct o tom celému shromáždění a požádat lidi o speciální dar na pokrytí dané potřeby. A lidé vždy reagovali.
Dokončujeme rozhovor s Sheilou a já ještě obcházím všechny kanceláře a loučím se s lidmi. Je čtvrtek, poslední den pracovního týdne v Harvest Timu (který je neděle až čtvrtek), a tak chci lidem potřást rukou.
Dokončím kolečko a už mě vyzvedá černý pastor Shey. Zastavujeme se doma pro jeho ženu Latrice a jejich mladší 10 letou dcerku Destiny (Osud). Je nádherná! Jedeme do rádia. Od pěti do šesti má Shey program nazvaný "Hodina modliteb". Lidé telefonují do studia a předávají své modlitební požadavky, v pauzách obvykle Shey vyučuje Slovo. Dnes v pauzách mluví se mnou. Dává mi nejrůznější otázky. Je to moc fajn, cítím se v tom dobře a bezpečně, i když je to první rozhlasové vysílání, které jsem kdy zažil. Dostanu to celé nahrané na CD.
Celou řadu věcí jsem během tohoto výjezdu dělal prvně v životě - lov jelenů, kázání v angličtině, služba ve vězení, rozhlasové vysílání.... Další v tomto seznamu je návštěva zápasu amerického fotbalu. Starší dcera Sheye a Latrice (14 let) hraje prý ve fotbalové kapele. Přijíždíme k její střední škole (high school). Mají úplně jiný systém. Školy mají obrovské a na úrovni střední školy univerzální (nespecializované). Ve Fort Smith žije 80 000 lidí a jsou v něm jen dvě střední školy. Obrovské. Každá má mimo jiné svůj fotbalový tým a mají nějakou školní ligu. Hrajeme proti někomu, nevím proti komu. Ochladilo se, je strašná zima a fouká vítr. Sedíme venku na studených lavicích, sedám si na šálu a klepu se zimou. Hra začíná v sedm večer. Shey mi vykládá pravidla. Každý tým má vždy 4 downy (dauny), během kterých se snaží skórovat. Během těchto 4 pokusů mají právo držet míč a snaží se s ním utíkat na konec hřiště a udělat "touchdown" (tačdaun). Když jim soupeř míč sebere nebo když během svých čtyř daunů neskórují, má soupeř čtyři dauny. V tu chvíli se mění hráči, každý tým má tuším 11 hráčů ofenzivních a 11 defenzivních. Někteří ale mohou hrát obranu i útok. Tačdaun (přeběhnutí na konec hřiště) je za 6 bodů. Po úspěšném tačdaunu má skórující tým ještě možnost výkopu, a když se trefí mezi tyče, dostanou další bod.
V tribuně jsou dvě žesťové kapely, přímo orchestry. V každém hraje tak odhadem 50 hudebníků. Každý tým má svou kapelu a kapely hrají střídavě v průběhu celé fotbalové hry a povzbuzují tím své týmy. Do toho vřeští dole pod tribunou (obvykle něco úplně jiného) roztleskávačky. Po dvou čtvrtinách (v polovině) je pauza, ve které všechny kapely nastoupí na hřiště, i další roztleskávačky nebo gymnastky nebo něco takového. Při pohledu na ně se do mě dává ještě větší zima. Jsou tam v minisukních a tričkách s krátkými rukávy. Já se spolu s ostatními třesu jako ratlík ve svetru a kabátu, někteří jsou zabalení i do dek....
Do poslední chvíle jsme o 7 bodů prohrávali. V poslední minutě se nám ale zadařil tačdaun (za 6 bodů) a povedl se i prémiový výkop za bod, takže jsme srovnali. Následuje nekonečný nastavený čas, během kterého se čeká až jeden z týmů skóruje, načež ale ještě ten druhý tým dostane zase 4 dauny, aby měl stejnou šanci. V prodloužení už se hraje jenom na jednu stranu a když jeden tým ztratí držení míče otočí se strany. Je to nekonečné, trvá to snad stejně jako předchozí celá hra. Konečně prohráváme a zápas končí.
Jedeme ke škole jejich dcery (fotbalové hřiště je kousek dál). Čekáme na ni, převléká se tam z kostýmu hudební kapely do civilu. Kapela, roztleskávačky i fotbalový tým tam přijíždějí dvěma školními žlutými autobusy. Dcera si stěžuje, že hráči obviňovali kapelu, že málo hráli a kvůli tomu, že prohráli. Shei jí říká: "No jasně, když prohráli, tak musí na někoho hodit vinu..." Odvážejí mě domů a jdu spát..
Žádné komentáře:
Okomentovat