Deník toulavého pastora 18/28

Den 18 - 28.10.2011

Je pátek a to je pro Burta den volna. Během snídaně přichází opravář spravit zabezpečovací systém domu. Alarm nějak zlobí. Burt má dnes službu na telefonu, jako na jednoho z pomocných pastorů na něj vyšla služba "pastor na telefonu". Někdo mu volá a on vyjíždí do nemocnice. Zůstávám doma a dělám na počítači.

Vzpomínám ještě na zážitky ze středečního večera v Harvest Time.

Pastor Holden tam s velkými emocemi vyzdvihoval, že jsem věnoval 200 výtisků své knihy studentům křesťanské střední školy UCA. Řekl: "Stan přijel do Ameriky raisovat finance na církevní budovu v České republice. Za ty knihy mohl dostat 2000 dolarů, přesto je neváhal zasít. Kdo z vás víte, že Bůh poctí jeho štědrost?" Přišlo mi to ale tak samozřejmé, Bůh řekl, ať jim to dám, tak jsem jim to prostě dal. Taky si uvědomuju, že v Čechách jsme na to možná až moc zvyklí, dostávat věci zdarma.... u nás by to možná nikoho nedojalo ... :-)

Dalším silným momentem středečního večera bylo setkání s člověkem jménem Steve Crain. Nějakým způsobem jsme se zkontaktovali emailem někde už v roce 2000 nebo 2001. V životě jsem ho neviděl. Vím, že pracuje pro US truck jako programátor, a že má srdce pro Boha a pro evangelizaci. Ještě v té době, byli jsme ještě v Lovosicích, mi tehdy posílal hodně moc milých a povzbuzujících emailů. Tehdy jsme prodělávali hodně krizové situace a on byl jak anděl z nebe, který vždy přinášel povzbuzení. Hodně to pro mě znamenalo a říkal jsem si, že bych se s ním někdy rád viděl. Psali jsme si ještě zkraje, když už jsme byli v Liberci, ale pak se kontakt přerušil. Vím, že už roky není v Harvest Timu, ale v nějaké jiné církvi.

Ve středu k mému stolku po mém kázání v Harvest Timu přichází člověk a říká: "Já jsem Steve Crain. Pamatuješ, psali jsme si?" Samozřejmě, že si pamatuju a nadšeně ho zdravím. Říká: "V Harvest Timu jsem nebyl už roky, chodím teď jinam. Vůbec jsem nevěděl, že tu dnes budeš, ale něco mě pudilo, abych sem dnes přišel na biblickou." Žasnu znovu nad tím, "how great is our God".... (jak skvělý, je náš Bůh). Dnes to byla píseň večera, hrála se celkem třikrát...

Musím znovu hodně přemýšlet o rozdílu mezi malými a velkými sbory. Malý sbor má určitou domáckou atmosféru, ale lidi se někdy znají "až moc" a bylo mi řečeno, že bývají složité a problematické. Lidé mívají své představy a bariéry. Je těžké rozpohybovat to ke změně. Velký sbor zase, když se nedá pozor, může být chladný a příliš velký na to, aby v něm lidé měli vztahy. Přál bych si jít střední cestou, aby sbor trvale rostl a noví lidé se do něj začleňovali a měli vztahy. Cestou, jak to zajistit, jsou domácí skupinky.

Když jsem se v Harvest Timu oklepal z prvotního šoku toho, že je to větší než dokážu pobrat, uvědomil jsem si, že tam tohle celkem funguje, a že je to moc fajn. Myslím, že se jim docela daří mít velkou církev s atmosférou malé církve. To je to, co bych si přál. Církev není na prvním místě o aktivitách nebo o vizi, církev je předně o lidech. Nikdy bych nechtěl, aby se někdo u nás ve sboru cítil přehlížený. Přesto vím, že k tomu určitě někdy - nezáměrně a nechtěně - dochází. V každé církvi. Třeba se jedná o člověka, který s nikým moc nemluví, tak si všichni vydedukují, že o rozhovor nestojí, že je to samotář, a že by ho rozhovorem jen otravovali....a jemu je přitom líto, že s ním nikdo nepromluví a cítí se ve sboru blbě... Nebo je ten člověk na pohled tak v pohodě, že se zdá, že nikoho nepotřebuje. Nebo je taky docela možné, že si všichni valíme jen svou vlastní kuličku a před a po shromku řešíme jen to, co zajímá nás samotné a ani se nerozhlížíme kolem sebe. To je ale zásadní chyba. Největší přikázání říká: "Miluj Boha a miluj bližního svého STEJNĚ TAK, JAKO MILUJEŠ sebe samého!"

Rád bych po návratu burcoval a mobilizoval vedoucí skupinek, vedoucí týmů i celý sbor k tomu, abychom byli sborem vztahů, sborem přátelství, sborem zájmu, citu a citlivosti. Skupinky jsou jednou cestou, jak nabídnout každému jednotlivému členovi sboru malé společenství pěti, deseti, patnácti přátel, se kterými má bližší vztah a jednoho vedoucího, který, když nikdo jiný, o něj projevuje zájem, modlí se za něj a je mu kdykoliv k dispozici.

Když jsme si povídali s pastorem Martym, mluvil o tom, že smutným faktem je, že je dnešní společnost hodně konzumní. Sobecká a soběstředná. Lidi přijdou do církve, pokud z toho něco budou mít. Skypujeme si s Jiřinkou a povídáme o těchto věcech. Říká skvělou myšlenku: "Možná je ale právě tato doba geniální na budování církve. Nikde jinde dnes lidi totiž nenacházejí někoho, kdo by o ně měl opravdový a upřímný zájem." Musíme se ale zaměřit na to, aby tam ten zájem skutečně dostali... Rozhodujeme se, že nikdy nechceme sklouznout do toho, že bychom řešili jen sami sebe a nezajímali se o své bližní, ať už budeme jakkoliv pracovně nebo jinak vytížení.

Burt se vrací z pastoračního výjezdu z nemocnice. Obědváme v malé vesnické country restauraci. Na doporučení Burta si dávám špagety a nelituju. Servírka se zná s někým, kdo má české kořeny. Povídáme si o tom. Za svobodna se jmenoval "Stodola". Směju se a překládám to... Burt majitelce restaurantu vypráví ve dvou větách moje svědectví. Říká: "Stan přijel v roce 1992 do USA jako ateista, který o Bohu nic nevěděl. Bydlel v hostující rodině, jejíž maminka měla rodiče tady v Almě v Arkansasu. Pozvali ho na koncert, kde prvně v životě slyšel evangelium. Dnes je pastorem, který založil dvě církve v České republice." Majitelce ukápne dojetím slza a chválí Boha za jeho dobrotu.

Zbytek dne trávím u počítače. Večer jde Philis na nějaké setkání pro ženy a Burt navrhne, že bychom mohli zajít k Peterovi, že má biliarový stůl a ping-pong. Peter je málovlasý padesátník. Burt říká, že Peter je hrozně soutěživý, a že rád vyhrává. Ptá se mě, jak hraju biliard a ping pong. Říkám, že biliárd neumím a ping-pong celkem slušně. Burt volá Petera, že bychom se mohli zastavit, Peter je nadšený. Za chvíli slyším, jak Burt Peterovi říká, že Stan je přeborník v biliáru, že Stan hrál biliard na mezinárodních soutěžích a byl hodně dobrej. Mluví přesvědčivě a Peter mu to zbaští. Burt nadšeně říká: Peter je teď pěkně nervózní... To je pro amíky typický. Pořád si ze sebe vzájemně utahujou. To je jejich humor, pořád si vzájemně ze sebe dělat srandu.

Přijedeme k Peterovi a Burt to ještě šponuje dál. Říká: Hey, Pítře, Stan by se rád naučil pingpong, u nich to prej moc nehrajou. Peter to sežere a vysvětluje mi pravidla. Dělám, jako že to hraju poprvé, a jako že mi to hned jde docela dobře a Petera porážím. Pak jdeme k biliaru a Peter je znatelně rozhozenej. Potom, co jsem ho porazil i v ping-pongu, který, jak on si myslí, jsem hrál prvně v životě, tak co teprve ten biliard, ve kterém jsem hrál mezinárodní turnaje. Ptá se mě, jaká je má oblíbená hra. V tom momentu se přiznávám a smějeme se.... Peter mi vysvětluje pravidla a chvíli hrajeme biliard...