Den 25 - 4.11.2011
Je pátek a dnes má vyjít článek v novinách. Vstávám a běžím do kuchyně. Článek je na titulní stránce přílohy nazvané "Život" a nese název "Muž s posláním". Dvě obrovské fotky z knihkupectví a příběh vykreslený v americkém stylu. Je to přes celou stránku. Vezu si ho domů. Jsem nadšený a říkám si, že tohle by člověk nevymyslel, to mohl udělat jedině Bůh... V článku je dvakrát uvedeno pozvání do knihkupectví Solid Rock mezi 11AM a 2 PM na dnešní den. Modlím se, aby se v tom naplnil Boží plán.
Nejen, že se v knihkupectví prodalo asi 30 knížek, což byl skvělý výsledkek, ale proběhlo několik zvláštních setkání. Přicházeli lidé, kteří mě viděli v novinách. Jedna paní říká: moje vnučka byla v létě v Německu a zkamarádila se s klukem z Liberce.... Za chvíli přichází paní a ukazuje mi korespondenci, kterou s manželem celé roky vedou s jedním člověkem z Frýdku-Mýstku. Mnohokrát se prý vzájemně navštívili. Předala mi na něj kontakt.
Po chvíli do dveří vchází zachovalý šedesátník s pozdravem "Dhobrý den. Jhak se maté?" Směje se a ještě přidává: "Ukončete výstup a nástup, dverže se zhavhírhají." Odpovídám mu česky a čekám na jeho vyprávění. Jmenuje se Bob Ford a byl s ženou v Praze na misii v letech 1990 až 1995. Založili v Praze mezinárodní církev International Church of Prague. Rád by se se mnou sešel. Mám už našlapaný program na zbytek dne, ale vnímám, že je to důležité, a tak posouvám schůzku s Sheyem o 3/4 hodiny a po skončení prodeje v knihkupectví jdu za ním do jeho kanceláře. Je baptistický pastor a jeho sbor je kousek od knihkupectví.
Máme asi půlhodinový krásný rozhovor. Říká, že církev v Praze, kterou založili, se scházela na náměstí Jiřího z Poděbrad u Baptistů. "Tam jsme měli s manželkou svatbu!", reaguju nadšeně. Ptám se ho, jestli neznal lidi z Campus Crusade for Christ (Studenti pro Krista) ... začínal jsem u nich bezprostředně po svém uvěření... nadšeně odpovídá, že ano, a že právě s nimi měli v ČR úplně nejlepší vztahy a skvělou spolupráci. Jednoho jejich pracovníka, Ricka, známe oba dva.
Ptá se na naší práci v Liberci a na situaci v ČR obecně. Popisuju, že vnímám, že v posledních pár letech (s ekonomickou krizí) to vypadá, že jsou lidé mnohem otevřenější vůči evangeliu, že hledají odpovědi, a že právě teď je ten čas otevřených dveří ke kázání evangelia. Vyprávím o naší službě a pastor Bob je nadšený a říká, že to děláme správně, že v Čechách je při budování sboru potřeba smýšlet evangelizačně. Říká, že věří, že naše setkání není náhodné, a že se právě modlí za to, že by rádi podpořili nějakou práci někde ve světě. Chtějí se zaměřit na pomoc jedné konkrétní misijní církvi namísto pomáhání mnoha různým a jen trochu... Mohlo by se jednat např. o evangelizační týmy, které by přijely a pomáhaly s evangelizacemi. Říká, že se jim tehdy v Praze osvědčilo používat hudbu a sport jako kontaktní prostředky a využít je k jemnému kázání evangelia. Taky mluvil o tom, že je dobré, když se opakovaně na dané místo vrací stejní služebníci, pomáhá to vytvořit vztah. Zní to moc dobře. Vyměňujeme si vizitky a loučíme se.
Vyzvedá mě Shey a Bob se s ním zdraví. Oba pastoři se znají, standardně vtipkují a utahují si vzájemně ze sebe. Bob pak říká: Sheyi, co takhle namísto pomoci Standovi individuálně, co takhle spojit síly a poslat tam tým složený ze zástupců více církví? Byla by to pak spíš pomoc města Fort Smith městu Liberec. To mě zasáhne ... nestálo by za to pokusit se zprostředkovat družbu mezi těmito dvěma městy? ...
Chvilku ještě pobudu u Sheye doma, povídáme a fotíme se s celou černouškovskou rodinou. Jsou roztomilí. Shey mě odváží "domů" na půl pátou, kdy odjíždíme k Sheile.
Sheila pozvala na brzkou večeři na pátou hodinu svého syna s manželkou a dvěma dcerami. Říká: "Standa patří do rodiny, tak jsem chtěla, aby ho poznal i zbytek rodiny." Po večeři mi dávají otázky. Pouštím jim sborová videa, ukazuju fotky Ještědu, českou klávesnici, českou zástrčku do elektřiny, vysvětluju, že si u nás nemůže koupit zbraň, kdo chce, což je pro ně nepochopitelné, atd.... Vysvětluju rozdíl mezi svátkem a narozeninami a syn si kupuje mou knihu. Jeho dcera ji okamžitě začne číst a je z ní nadšená...
Jedeme domů a díváme se s Filis a Burtem chvíli na televizi. Jdu spát. Ráno mě čeká 5 hodin cesty autem do jihozápadní Oklahomy. Mé tři týdny v arkansasském Fort Smith (s výlety do blízkého i dalekého okolí) právě končí. Bude se mi stýskat.
Žádné komentáře:
Okomentovat